Já a tma

Na konci května 2021 jsem pobyla pár dní ve tmě. Proč? Jaké to bylo? Stálo to za to? K čemu to bylo? Má to pro mě nějaký smysl? Bylo to k něčemu? Ty nejintimnější zážitky si samozřejmě nechám pro sebe.

Před tmou

Do tmy jsem neplánovala jet. Samozřejmě jsem věděla o „terapii tmou“, občas jsem se o to letmo otřela, ale (třeba určitě vím, že chci zkusit chodit po žhavých uhlících) tmu jsem neplánovala. Přišla ke mně sama.

Na konci března 21 jsem se cítila úplně vyřízeně. Byl Covid time, a protože jsem psycholožka, tak to pro mě znamenalo hrozně moc práce, spoustu nešťastných lidí, teenagerů, dětí. V té době jsem měla pocit, že jsem zavalena kameny a každá nová zakázka je další kámen. Já svou práci miluju, ale bylo toho nějak moc. A nedokázala jsem dělat věci, o kterých vím, že je chci dělat, byla jsem prostě zavalena.

Na začátku dubna jsem v noci seděla a dělala si myšlenkovou mapu. Co vše chci, musím, potřebuji, ráda bych v dubnu dělala, zažila. Myšlenkové mapy si takto vyrábím každý měsíc a každý rok, takový rituál. A mají svou strukturu, vlastně vypadají skoro stejně a mají i stejná témata, prostě se to motá furt dokola, ty mé splněné i nesplněné sny a touhy a povinnosti a záměry. Tentokrát mi v mapě zbyl takový volný prostor a já tam napsala „překvapení“ a otazník. A v té chvíli se mi ozvala kamarádka „právě jsem se vrátila z pobytu ve tmě“. A já věděla, že to je to, co přišlo a že to mám poslechnout. Prostě intuice, naladění se, překvapení. A tak jsem to poslechla. Pokorně a jistě.

Nejprve jsem to oznámila rodině. Reakce byly zajímavé. Nejstarší syn řekl: „O tom jsem nedávno taky přemýšlel, že bych rád jel.“ Dcerka řekla: „Ty se máš, to ti teda závidím, můžu taky?“ Nejmladší syn byl trochu naštvanej a spíš nechápající: „Proč tam chceš? Ty nejsi spokojená se svým životem?“ Hodně jsme o tom mluvili a nakonec mi také požehnal. Můj muž naprosto v pohodě: „Hmmm, jasný, užij si to, já se o vše postarám.“ Velká vděčnost za mou milovanou rodinu, která mi dovolí plnit si mé totálně bláznivé sny i věci, co by mě ve snu nenapadly.

Pak jsem si našla nejvhodnější termín, který byl vyladěn tak, že muž mohl pracovat z domu, na pobytu měli volný týden a já jsem mohla vytvořit prostor v diáři, zrušit nebo přesunout soukromé webináře a konzultace a domluvit si volno v práci.

O pobytu jsem řekla mimo mou rodinu velmi málo lidem. Reakce mých přátel byli famózní – od úplného fyzického otřesu „to bych fakt nemohla“, přes „a neboj se použít zvonek“ nebo „a víš, že můžeš kdykoliv odejít“ po „to bych taky chtěl“. Řekla jsem to pouze minimu lidí, protože jsem nevěděla, zda to vůbec zvládnu a zda neuteču po pár hodinách. A taky, aby si mí konzervativnější lidi nemysleli, že jsem úplnej magor.

Jak se pobyt blížil, tak jsem samo byla trochu nervózní, ale vlastně jsem se hodně těšila a byla zvědavá. Taky jsem se lehce bála, ale myslela jsem si, že jsem ok.

S sebou jsem si vzala mimo základní věci také své tibetské činelky a od každého z rodiny a od své nejlepší přítelkyně talisman. Takže – malý balónek, čínské koule, prsten na řetízku, kovovou známku a čokoládovou medaili. Vychytaný fígl jsem vymyslela na to, jak tam budu psát, protože já si ráda píšu deník, zapisuju myšlenky, ale po tmě to dost dobře nejde, že. Tak jsem si vzala trhací notýsek a tužku s tím, že vždy napíšu, odtrhnu, dám po notýsek, napíšu, odtrhnu…

Do tmy

A pak už nastal ten den, rozloučení s dětmi a už mě tam Martin zavezl.

Cestou v autě říkali v rádiu, že máme nového ministra zdravotnictví – Adama Vojtěcha. Neskutečný rozloučení s reálným tady a teď.

Dojeli jsme na místo. Přišel pan Mirek, ten který „to tam vede“. Trochu drsnější týpek, připomínal mi chlapíky, co běhají po kopcích a posilují na větvích. Prohlédl si mě a řekl, že jdeme. S Martem jsme si zamávali a já šla do tmy.

Maringotka u řeky. Pěkná. Vevnitř postel, sprcha, umyvadlo, meditační polštářek, zařízení na vzduch a větrák. Na umyvadle hrníček, mýdlo. V předsíňce záchod. V předsíňce lavor a v něm uzavřené plastové misky s jídlem. Čočka, ovoce, tyčinka, salát. Do druhého dne.

Nic jsem si předem o tmě nečetla – záměrně. Takže jsem nic nevěděla, chtěla jsem do toho jít s čistou hlavou.

Mirek mě doprovodil a vysvětlil, jak to probíhá. Až budu chtít, tak si zhasnu. On mě zamkne. Kdykoliv si mohu rozsvítit. Kdykoliv si mohu sama odemknout.

Říkal: „Ty budeš tak o dva roky mladší/starší než já.“ „Ze Svitav, tak to je v pohodě. Kdybys to ukončila předčasně, tak pro tebe hned přijedou. To, když tu mám lidi ze zahraničí, tak to mají blbý, když skončí dřív.“ „Máš pěknej strach, co?“ „Nebudeš první, kdo to vzdá po dvou dnech, takových tu je spousta.“

Říkala jsem, že strach ani nemám. Přátelsky jsem se usmívala. Když odešel, tak jsem si všechno vybalila, prošla znovu maringotku, ošahala ji.

A zhasla.

Ve tmě

První den

Cvičení, meditace, sprcha, válení se na posteli, pospávání. Probouzení s úsměvem na tváři. Panika s jídlem – aha, kdy mi přinesou další? Do kdy mi to má vydržet? Kolik tak asi může být hodin? Kdy že to má přijít?

Usnutí. Barevné sny. Velmi dobrý pocit. Klid a mír. Občas pláč – smutek po mamince. Přes talismany – propojování se s mými drahými doma.

Poznávání sebe a zodpovídání si na otázky. Psaní si poznámek.

Velké zjištění – měla jsem OBROVSKÝ STRACH. Až, když jsem se uvolnila a zakusila tmu, tak mi došlo, že jsem byla úplně zablokovaná strachy. A vůbec jsem si ho nebyla vědoma. Myslela jsem si, že docela ok, trochu strach ano, ale vůbec jsem nevěděla, jak velký jsem ho měla. Jak velký strach jsem měla. Protože – já se vůbec neptala. Neptala jsem se Mirka: „Aha a kolik vám je let? Aha a odkud ze zahraničí sem jezdí?“ prostě jsem byla úplně ztuhlá, bloklá, šedá kůra mozková vypnuta, vše zahalila amygdala. Ano, toto učím své klienty, toto učím o strachu … a prd o něm vím. /Teda teď už o něm vím víc./  Takto to asi mají děti, co se bojí svých učitelů a nemohou předat to nejlepší, co v nich je. Takto to mají lidi, co se bojí svých šéfů, ženy, co se bojí svých mužů…

Druhý den

Cvičení, meditace, sprcha, válení se na posteli, pospávání. Když přišel Mirek, tak se ptal. „Dobrý? Máš strach ze tmy? Máš strach ze sebe ve tmě?“ Ne, byla jsem opravdu v pohodě. Ale říkala jsem mu o mém zjištění, jak velký strach jsem den předtím měla. On říkal – no jasně, to já vidím, bylas vyděšená jako veverka. Pak vyprávěl o ženách, co druhý den odjíždějí a mají pocit, že mají splněno. Že si přišly na všechno.“ No jo no – takový pocit jsem vlastně měla taky, že už teď toho vím hodně, že už kliďo mohu odjet.

Stále jsem měla dobré pocity.

Usnutí. Barevné sny. Velmi dobrý pocit. Klid a mír. Občas pláč – smutek po mamince. Přes talismany – propojování se s mými drahými doma.

Poznávání sebe a zodpovídání si na otázky. Psaní si poznámek.

Probouzení se po barevných a intenzivních snech s úsměvem na tváři. Krásný pocit.

Třetí den

Cvičení, meditace, sprcha, válení se na posteli. Přestávám spát. Nemohu vůbec usnout. Dost nepříjemný. Když je člověk unavený a nemůže usnout. Jinak většinou stále velmi dobrý pocity. Klid a mír. Občas pláč – smutek po mamince. Přes talismany – propojování se s mými drahými doma. Poznávání sebe a zodpovídání si na otázky. Psaní si poznámek.

Začínám hodně myslet na své babičky a svou maminku. Dívám se na to, co mi předaly. Babička Anna ze Slovenska – pěstování gladiolů a takový to otáčení se v kuchyni. Když jsem si ji představovala, měla kroj a v ruce měla gladioly. Babička Růženka mi předala ruční práce, pletení (bila nás jehlicí – jak říká bratr, bije se tím, co je po ruce – dnes to jsou mobily:), háčkování a umění péct sladké. (Bila nás jehlicí, když jsme ujídali sladký krém:)

Moje maminka mi předala (mimo radostného nastavení do života) vaření a samozřejmě šití na šicím stroji.

Své ženy jsem si vizualizovala a přála si, aby mě přišly navštívit. Zvala jsem je.

Tma mě fakt překvapovala. Protože – já třeba obvykle cvičím jógu se zavřenýma očima. Běžně medituju se zavřenýma očima. Spím a sním se zavřenýma očima. Sprchuju se se zavřenýma očima. A to jsem samozřejmě dělala se zavřenýma očima i na pobytu ve tmě. A pak mě vždycky hrozně překvapilo, jak, i když činnost dokončím, je stále tma. Vylezu ze sprchy, otevřu oči – tma. Skončím meditaci, otevřu oči – tma.

Místo Mirka přišla Helena. Mirek si vzal dovolenou. Přinesla jídlo, již podruhé  vločkovou kaši s ovocem (moje představa – vegetariánské, veganské a raw je opravdu zmlsanější). K tomu salát a ovoce. Trochu jsme si povídaly.

Pak zase dokola všechny ty činnosti, které jsem mohla dělat. Dokola bych mohla kopírovat texty. Nevím, kolikrát jsem ty činnosti přes den prováděla, prostě pořád dokola. Je to nekonečný. Čas měřím podle toho zařízení na vzduch – kolikrát se zapne. Až na to, že nemám tušení, po jakém časovém úseku se zapíná. Čas měřím podle hrdliček a jiných ptáků, co okolo zpívají. Občas slyším motorovou pilu, tak si myslím, že je asi den.

Čtvrt den

Poslouchání všech zvuků okolo – kolik tak asi sakra může být hodin? Je den či noc? Kdy přijde Helena? Nemohu vůbec spát, už pár dní. (Stovky se mi zdá.) Povídání si s mými blízkými. Nárůst pocitů úzkosti. Ztrácení psychické rovnováhy. Vše stále pod kontrolou. Pokoušení se o různé vize. Barevnější halucinace – světla. Duchy nevidím, škoda. Zvyšování nepříjemných pocitů. Stále docela ok, ale…

Čas – nemám tušení. Poslouchám zvuky v okolí a snažím se dle nich zorientovat. Jsem asi úplně mimo, zdá se mi, že ptáci prostě zpívají non stop. A absolutně netuším, zda je den či noc.

Jupí, přišla Helena. Tak to asi bude dopoledne. (Jídlo se tu nosí v různý čas, aby si ubytovaní nemohli hlídat čas. Si myslím.) Jupí. Říkám jí, že jsem se jí nemohla dočkat. A ona, že dnes přišla hrozně brzy. Proboha. To mě nepotěšilo. Ještě dvě noci. Co mám jako dělat? Povídání si. Už nechci další vločkovou kaši. Možná je dnes jahelná. Tu taky nemám ráda. Helena slíbí, že přinese druhý den kváskový chléb. Super. Kváskový chléb se salátem ze zelí. Poprosím ji, jestli by za mnou nemohl přijít na povídání si Mirek. Přislíbí. Dává mi rady, co mohu dělat, abych ten čas lépe prožila. Vizualizace, dýchání, nové techniky. Ok, vše vyzkouším. Odejde. Zase sama ve tmě.

Po Helenině odchodu cvičení, meditace, jídlo, sprcha, povalování se, povídání si s lidmi, meditace … a pak propad do úplného háje. Naprostá panika. Ztráta jakékoliv časové orientace. Vůbec netuším – den, noc, ráno, večer. A tentokrát mi to hrozně vadí. Mám pocit, že se nemohu o nic opřít. Že ztrácím jakoukoliv oporu. Naprostá hrůza. Totální pláč. Konečná. Toto už dál nedávám. Chci tu zůstat ještě dva dny? Ne, zítra, až přijde Helena, tak jí řeknu, že už to chci ukončit. Tak to prostě dám jen pět dní a ne původně plánovaných šest. Pocit, že jsem hrozný srab. Že si o sobě budu myslet, že jsem máčka, že jsem to vzdala. Zvládnu pocit, že jsem to vzdala? No, nic jiného mi nezbude, protože toto už prostě nedám.

Smíření se se svým selháním. Takto jsem to opravdu vnímala, jako selhání. Veliká radost, že už zítra pojedu domů. Hned se mi při té představě ten čas kulil rychleji. Ne, že by svištěl, to ani náhodou, stále se vlekl, ale viděla jsem nějaké světlo na konci tunelu. Povídání si s mými blízkými, meditace, vizualizace, halucinace, babičky a maminka – silné pouto. Barevné něco jako sny, stále pocit, že vůbec nemohu spát. (To je u pobytu ve tmě normální. Pokud člověk není extrémně unaven, tak po prvním dni nespí. Já si dokonce myslela, že část pobytu prospím. Že si prostě odpočinu. Tak to se teda vůbec nepovedlo. Ale – Mirek říká, že on se naopak při pobytech – má jich za sebou několik dlouhodenních – snaží maximálně nespat. Že spát přeci může doma. Že ten zážitek – tmu – přeci neprospí.)

Pátý den

Absolutně žádné ponětí o čase. Úplná dezorientace, dezorganizace. Kdybych nevěděla, že dnes už odjedu domů, tak bych se, myslím, zcvokla. Nebo bych se dostala do nějaké jiné dimenze. A možná ztratila samu sebe. Jsem nesmírně šťastná, že jedu domů. To je naopak můj nejodvážnější kousek. Pocit lůzra vyprchává.

Přijde Helena. Řeknu jí, že už chci odpoledne končit. Ona řekne, že ok. Že, až bude čas, tak pošle Mirka a on mi pobyt ukončí. Tak už jen odpočítávám minuty. Co se vlečou jako dny. Těším se nesmírně na normální život.

Přijde Mirek. Říká, že málokdo vydržel ve tmě deset dní. Že hodně lidí končí po dvou, třech…Že mnohem víc lidí vyzkoušelo různé šamanské rituály, ayahuascu, kdesi cosi, ale málokdo vydržel pobyt ve tmě.

To je úplně jasný. Podle mě. Ve tmě je to prostě makačka. To si člověk prostě odmaká, prožije vteřinu po vteřině. Neuteče se před tím. Neuteče před tmou.

A pak si ještě povídáme o různých soukromých tématech. Povídá se mi s ním moc dobře, hodně mě to baví. Říká mi, že ta tma ještě bude tak 14 dní pracovat.

A pak – že otevře dveře. Tak jo. Stále mám zavřené oči. Povídáme si dál. Pak mi řekne, abych otevřela oči. Stylem:  „Se neboj, to je v pohodě, někdo má strach, že mu to vypálí zorničky, blbost normálně je otevři, co se bojíš…“ Tak jo. Vidím světla na diskotéce. Stroboskopy. Dokola a dokola problikávají. Blikají a blikají. Točí se mi hlava. Nic moc. Doufám, že to někdy přejde.

Pak Mirek odejde a až budu chtít, mohu odejít taky. Rozloučíme se. Vyčkávám, dokud se nevzpamatuji. Nasazuji brýle. (To byl naprosto parádní pocit, pro mě, člověka, co nosí brýle, nemuset je nosit, ani čočky. Ve tmě prostě vidět nemusím. A nevadí, že vidím rozmazaně.) Pak volám Marťasovi. Překvapen – nemělas končit až zítra? Ano, vzdala jsem to. Jsem s tím úplně v pohodě. Jsem naprosto hrdá na to, jak dlouho jsem to vydržela. Je to opravdu dlouho. Cítím velký respekt sama k sobě. Cítím velký respekt ke všem, co ve tmě vydrželi, jakkoliv dlouho.

Jdu se pomalu balit. Paráda. Jdu se projít okolo maringotky. Nemohu se na ten svět vynadívat. Přenádherný. Ta zeleň stromů. Ta modř oblohy. Je krásně. Koukám kolem sebe jako dítě, co vše vidí poprvé. Jsem moc šťastná. Taky proto, že už to mám za sebou. Těším se velice, velice domů. Na domov, a hlavně na lidi v něm. Těším se na přítelkyně a přátele, kámošky a kámoše, kolegyňky a kolegy, klientky a klienty, na lidi mého světa. Těším se na svou práci. Těším se na žití, na život. S velkou pokorou.

A pak už přijede Mart a Máťa. Radost. A cesta domů. Vyprávění. Okukování světa. Rozhlížení se. Domov. Domeček. Márinka. Max. Hurá.

Po tmě

První dny doma jsem cítila velký klid v srdci. Takové to – klid, mír, láska. Hippie:)  A silné pocity štěstí, klidné silné šťastné pocity. V kuchyni. Při povídání si. Radost z domova, domečku, zahrady. Vracení se do života k běžným činnostem.

Když o tmě vyprávím bezprostředně pár dní po návratu, tak zní slova jako: Silný. Byla to síla. Hrozný. Byla to hrůza. Mám asi trauma.

Mám pocit, jako bych prožila nějaký traumatizující zážitek. Když si čichnu k dece, co jsem tam měla a která smrdí/voní po té maringotce, ve které jsem byla, tak se mi chce zvracet. Zápisky ze tmy vkládám do obálky a vůbec nemám chuť se k nim vracet. Bylo to šíleně intenzivní, děsivý a jsem ráda, že jsem to přežila ve zdraví.

Rozhodně však cítím velký respekt sama k sobě. Prostě vím, že jsem borka. Cením si sebe, co jsem to dokázala, do čeho jsem se to pustila a co jsem zvládla.

Velmi se mi proměnil můj vztah k práci. Protože o práci jsem tam hodně přemýšlela, o mé práci psycholožky (ve všech vesmírech, tj. škola, konzultace, lektorování, kruhy, skupiny…). A hodně jsem se v rámci svého pojetí mé práce zklidnila. Najednou vím, že jsem dobrá. K tomu jsem měla všechny indicie už předtím, všichni mi to říkají, klienti se vrací, i když musí platit, organizace a firmy mě chtějí…Ale stejně – jako bych někde v sobě měla pocit, že se musím pořád hodně snažit, že musím sama sobě stále něco dokazovat. A toto mě naprosto přešlo. Získala jsem krásný pocit jistoty, že už něco vím. A že jsem dobrá. (Nesouvisí to s nepokorou, stále se učím, studuju, mýlím se, ptám se.) Takový dobrý silný vnitřní pocit.

A ten pocit respektu sama k sobě a jistoty v práci se mi sečetl do takové síly a klidu. Vnitřní, na první pohled asi vůbec nezaznamenatelné.

Překazilo mi to mé učení se Duolinga – tak to mě teda mrzelo, měla jsem pravidelné studium každý den asi 311 dní. (Ono, když se vynechává o víkendu nebo 1x v týdnu, tak je to ok. A já byla velmi poctivá a hodně pracovala, páč chci umět italsky.) Snaha k pravidelnému učení se italsky vrátit.

Překazilo mi to mé cvičení Tibeťanů. Nesnažím se k nim vrátit, vlastně mě nebaví.

Tma mě naučila meditovat. Od té doby každé ráno alespoň na chvilku jdu sama k sobě, k propojení se se sebou, zklidnění.

Dozvuky tmy

Po nějaké době jsem víc, než na tmu, myslela na život. Ale tma stále doznívala. A doznívá. Stále držím ranní a někdy i večerní meditace. Klidně velmi krátké. Ale to propojení se sama se sebou, zastavení myšlenek, klid, dech. Občas spojuji s vizualizací. Když měl syn maturitu a dcerka v ten stejný den těžkou zkoušku z češtiny a fyziky, tak jsem jim přála při vizualizaci štěstí a viděla jsem je, jak je zasypávají zlaté kousíčky.

Mám mnohem barevnější sny a pamatuji si je. To jsem si vždycky přála.

Něco se mi stalo s emocemi. Nebo-li – lépe je zvládám. Velmi často se v situacích, kdy bych se předtím nějak rozčílila nebo emočně zapojila a vcuclo by mě to, dokážu držet dál. Dokážu si držet odstup. Ale prostě opravdový odstup, ne hraný a falešný. Zároveň to nemá vliv na šťastné okamžiky, příjemné pocity si prožívám úplně normálně stejně skvěle intenzivně jako dřív. Žije se mi mnohem lépe.

Vědomá přítomnost – úplně přesně dokážu vidět okamžiky vědomé přítomnosti a radosti s tím spojené a vědomé nepřítomnosti a neradosti s tím spojené. Příklad – blbnu v bazénu a když si jen tak hrajeme a já myslím jen na tu hru, raduju se z ní, těším se, jak si plavu – tak jsem úplně šťastná. A když se přepnu a myslím na to – aha a ještě vytáhnout prádlo musím, jojo a odepsat na ten mail, jejda, ještě šťávu jsem neudělala, chjo, to tornádo, hmmm, jak pomohu… Prostě když se ztratím v myšlenkách na něco jiného, tak dokážu rozpoznat, že takto ne, takto to nechci a znovu se vrátit k TADY A TEĎ. K té vědomé přítomnosti. A už se k ní umím vracet.

Určitě jsem mnoho z těch věcí dělala i před tmou nebo jsem je v nějaké kvalitě uměla. Ale teď je to prostě jiná kvalita, jistota, umění, dokonalejší, lehčí.

Co se mi nepovedlo, tak vrátit se k italštině. To si moc přeji, abych tu sebedisciplínu ještě vyhrabala.

Daří se mi opravdu si užívat dnů a nemarnit je. To je přesně to, co chci a co mě dělá spokojenou.

Jo, a když se rozčílím nebo dostanu do víru emocí, tak se mi rychleji daří se dostat zpět do klidu, sama k sobě.

Finále tmy

A teď, po více než měsíci, jsem na chalupě, sama jen se psem. A s sebou jsem si vzala obálku nadepsanou Poklad, střežit jako oko v hlavě – Zápisky ze tmy. A jdu ji otevřít.

Co jsem si ve tmě zapsala (a mohu to zveřejnit:):

  • Tvořivost má i mých babiček a maminky
  • Dary mé ženské linie
  • Koláž – co s načatým životem
  • Koupit si meditační polštář
  • Třetí den a už jsem se začala těšit na práci
  • Mája Pardubice, Máť Litomyšl, Max Chrudim, Mart Praha (plánování, kam s kým pojedu)
  • Pomocníčci pracují, abych tu něco zažila
  • Líp si propočítávat práci
  • Pracovat míň a vydělávat víc
  • Za co měním, směňuji svůj čas?
  • Koupit sedačky a vše, co potřebujeme
  • …..

A tak dále. Malý i velký věci. Doladění projektů. Co budu dělat ve které třídě. Co potřebuje nějaký klient. Co moje rodina. Jak chci žít. Co je potřeba koupit domů. Běžné i vesmírné záležitosti.

Chápu, že někdo odejde ze tmy dřív. Třeba pro mě, milovnici hvězd a procházek v lese, ta touha podívat se na hvězdy nebo se projí a dýchat v lese… Tak to jsou silné touhy.  

Jednoznačně to celé stálo za to.

Vrátím se?

Otázka, co mě napadala v průběhu pobytu byla: „Proboha, proč jsem radši nejela do lázní?“ Nevím, jestli se do tmy ještě vrátím. Teď, s odstupem měsíce, to nevylučuji. Hned po tmě jsem si říkala, že fakt už asi ne. Byla to prostě velká síla. Teď si říkám, že uvidíme. Ale pokud ano, tak určitě v únoru. Už ne v ty krásný květnový dny (ono teda zrovna pršelo, ale stejně, jsou voňavý a dlouhý). Ale pěkně v ty únorové dny, které se obvykle táhnou a jsou krátký a šedivý a dochází mi energie a nemám je úplně moc ráda. Takže třeba někdy v únoru ve tmě…

Dary TMY

  • Velký respekt sama k sobě
  • Silná ve své práci
  • Pravidelně medituji
  • Lépe se dostávám do klidu
  • Vědomá přítomnost, tady a teď
  • Trpělivost
  • Navýšená schopnost zvládat nepohodlí a krize
  • Moudrost
  • Vděčnost z mou rodinu, která mi dovolí plnit si sny i věci, co by mě ve snu nenapadly
  • Vděčnost za svůj rod, dary babiček a maminky
  • Vděčnost za mé přátele, kteří mě berou takovou jaká jsem, mohu s nimi být sama sebou, berou mě i v mých bláznivých podobách s mými crazy nápady

V prosinci

Jsem se konečně dostala k tomu, že článek zveřejňuji. Vše v něm platí. Zkušenosti tmou nabité přetrvávají. Ještě bych k tomu přidala trpělivost – jsem trpělivější. Své umění „tady a teď“ trénuji dál, třeba, když nemohu spát a hlavou mi běží všechny problémy světa. Už se umím vrátit k tady a teď, umím zastavit mozek. A daří se mi seznamovat s tím mé klienty.

A stále přetrvává něco hluboko ve mně položené:

Když jsem zvládla pár dní ve tmě, zvládnu kde co.

S láskou Mony

Jsem psycholožka a lektorka, která pomáhá lidem hledat v životě a výchově rovnováhu. Snažím se prospívat rodičům a pěstounům s výchovnými otázkami, ženám v práci s časem, lídrům při vedení týmu, dětem a dospívajícím se vztahy a sebevědomím. Naslouchám, hledám souvislosti, propojuji teorii a praxi, tělo, emoce i rozum. EQUILIBRIO Můj příběh si přečtěte zde