Někam patřit

To chceme všichni. Opravdu. I když se vám zdá, že to někdo nepotřebuje a chce být sám. Někam patřit, mít svou crew, skupinu, partu, tým, gang, společenství…ať již mluvíme jakýmkoliv jazykem, to je něco, co chceme.

Dnes vás chci seznámit s jednou technikou, kterou jsem se naučila nedávno od kolegyň z brněnské společnosti Mansio. Kde jsou mimochodem úžasný psycholožky a pokud se chcete vzdělávat jako učitelé, terapeuti, sociální pracovníci a podobně, tak doporučuji jejich kurzy.

Kdo a pro koho?

Technika je vhodná do školek a škol, družin, pro kouče, psychology, prostě pro ty z nás, co se snaží být prospěšní lidem.

Hodí se jak  při práci s jednotlivci, tak týmy.

I rodiče si určitě mohou takto s dětmi povídat a tuto hru si zahrát.

A samo, je vhodná pro všechny z nás, co nějak pracují sami na sobě a chtějí se o sobě něco dozvědět. Zamyslet se nad sebou tímto způsobem, podívat se na sebe z této perspektivy

Postup

Větší skupinu rozdělte ji na skupinky po třech. Idividuál – tam hovoříte jen s jedním člověkem.

Do skupinek zadejte otázky:

  • Zamyslete se nad tím, zda je nějaká skupina, parta lidí, kde jste se cítili dobře. Kde jste se cítili přijímaní. Kde vám bylo dobře. Kde jste zažívali přijetí. Skupina, ve které jste nyní. Skupiny, ve kterých jste byli.
  • Jaká to je skupina?
  • Jaké pocity jste tam cítili?
  • Kým jste zde mohli být? Jací jste zde mohli být?

To je začátek. Lidi si to rozhovoří. Padají slova jako – sportovní tým, rodina, parta na střední, setkávání se základkou, pracovní tým, moje přítelkyně…Často to jsou i virtuální skupiny, skupiny na sítích. Pocity a prožitky jako radost, uvolněnost, humor, cítit se přijatý, otevřenost, zvědavost. Když smutek, tak ve smyslu – mohu zde být i smutná, nemusím předstírat, že jsem veselá. Mohu mít i krizi a nemusím si na nic hrát. Člověk se zde cítí sám sebou. Mohu být autentický. Nemusím hrát žádné role.

A u toho to klidně můžeme nechat. U toho zážitku přijetí. U toho, že je skupina, kam patřím a kde mohu být takový, jaký jsem, taková, jaká chci být bez hraní si na někoho jiného.

O tom je nechte povídat v malých skupinkách.

A pak sdílíme dohromady, vyprávíme si. Už tato část vede děti a dospělé k velmi pozitivnímu sdílení, k určité radosti, k naplnění a uvědomění si pocitu – ok, nejsem na světě sám. Nejsem na světě sama. Jsou nějací lidi, pro který jsem dost. Dost dobrá. Kteří mě přijímají.

Rizika

Asi vás napadne, že to má rizika – co když je někdo, kdo ten pocit „někam patřím“ nemá. Kdo sounáležitost nezažívá v žádné skupině.

Tím, že v úvodní otázce jdeme do minulosti, tak to ošetřujeme. Já sama jsem se ještě s nikým, kdo tento pocit nikdy nezažil a v žádné takové skupině nikdy nebyl, nesetkala. A to pracuji s dětmi, dospívajícími a dospělými, kteří občas mají velké trable. Někdy se mi stává, že je někomu líto, že to nezažívá v rodině. Je na nás a na těch, s nimiž pracujeme, jak hluboko při té práci chceme jít. Kam se budeme pouštět. Fakt si myslím, že tu zkušenost, že jsme byli přijímáni alespoň někdy v životě, má velká většina z nás. Pokud ne, tak bych to zkusila rozehrát alespoň v představě – představ si, že existuje taková skupina.

S touto technikou jsem pracovala jak ve skupinách tak individuálně mnohokrát. Zatím s ní mám velmi radostné zkušenosti.

A pak můžeme, pokud chceme, nasadit vyšší level. Takže se můžeme podívat na to:

Co já pro to, abych v takové skupině mohl být, musím udělat? Co dělám, abych tam patřil? A co dělám, když mě tam nechtějí? Co cítím? A dostaneme se k příklonovým a odklonovým emocím a ke kreativitě, díky které si člověk tento cíl – patřit – naplňuje.

A o tom zase někdy jindy.  

Sounáležitosti zdar a krásné dny přeji.

S láskou Mony

Jsem psycholožka a lektorka, která pomáhá lidem hledat v životě a výchově rovnováhu. Snažím se prospívat rodičům a pěstounům s výchovnými otázkami, ženám v práci s časem, lídrům při vedení týmu, dětem a dospívajícím se vztahy a sebevědomím. Naslouchám, hledám souvislosti, propojuji teorii a praxi, tělo, emoce i rozum. EQUILIBRIO Můj příběh si přečtěte zde